Návrat do let minulých

28. července 2017 v 18:30 | Flashoun |  Vzpomínání
Inu, zdravím.

Kdybych tak mohl změnit svůj život... Tuhle, nebo velmi podobnou frázi jistě již mnoho z Vás vyslovilo, já nejsem výjimkou. Změnit si život není zase takový problém, tedy alespoň směrem do budoucna, ovšem změnit život v minulosti, to by chtělo počkat a doufat, že někdo v nejblizší budoucnosti sestrojí funkční stroj času Mrkající



No, ale pojďme se podívat, co bych změnil já, kdyby ten zmiňovaný stroj času někdo sestrojil. V mém věku toho zatím zase tolik změnit nemohu, i přesto se jistě něco najde.



Tedy to nejdůležitější, co bych změnil, je jistě mé chování z dob mého působení na ZŠ, zvláště pak v prvním ročníku. To je období, které bych nejraději vymazal nejen z mé, ale i z paměti všech zúčastněných. Já byl vždy ten, který v momentě, kdy se mu něco nelíbilo, to dával velmi zřetelně najevo, v té době to byl postoj třídní učitelky vůči žákovi, u kterého je již po prvním setkání jasné, že to je introvert a je raději (když to přeženu) sám někde v rohu tmavé místnosti - ano, bavím se sám o sobě. Místo toho se stal přesný opak, chtěla ze mne toho introverta "vymítit", to ovšem jaksi není možné a já na to reagoval tak, jak jsem reagoval. Prvního půl roku jsem to nejspíš trpěl, neboť nemohu objevit žádnou poznámku z toho období, ale poté to přišlo...

Frekvence nošení poznámek? Asi 200 za den... Tu učitelku to snad ze začátku i bavilo, to byly takové slohovky, ale po nějaké době jí nejspíše začala "odumírat" ruka z toho častého psaní, a tak započala poznámky zkracovat až do formy: "Opět napadání a neposlouchání". Na konci školního roku jsem to dotáhl až na důtku ředitele školy - ano, již v prvním ročníku ZŠ.

Když to na mě přišlo, neznal jsem bratra - to bude nejspíše způsobeno tím, že žádného nemám. Existovala asi jen jediná osoba, které jsem nikdy neublížil, ani ji slovně nenapadl, tedy alespoň v to doufám. Jednalo se Anetu z předchozího výtvoru. To, že bych Anetě nikdy nijak neublížil, byla celkem známá skutečnost i mezi pedagogickým sborem (co si pamatuji, tak dokonce ji i použili jako vyjednávače, když se jim mne nedařilo sklidnit), ale i přesto jsem se kvůli jednomu incidentu dostal do ještě větších problému, než jsem do té doby měl. Jeden spolužák, taky "pěkný" výrostek, ji nějak napadl. Samozřejmě hlavní podezření padlo na mou osobu, nakonec díky její výpovědi se ukázalo, že viníkem je právě ten spolužák.

Nedopadlo to úplně nejlépe, vlastně to dopadlo asi nejhůře, jak jen mohlo. Matka nakonec usoudila, že lepší bude, když přestoupím na jinou školu. To se také stalo a já asi měsíc po zahájení druhého ročníku opravdu na jinou školu přestoupil. A jak vypadalo rozloučení se spolužáky? Matka koupila balík nějakých bonbónů s tím, že to jim stačí. Takže žádné "Ahoj, budete mi chybět" se nekonalo.


Poté je tady další spousta věcí, které bych změnil. Tyto věci by se ovšem nikdy nestaly, kdyby se neodehrálo nic z výše zmíněného. Kdybych jen věděl, jaké následky bude mít mé rebelování... Po těchto událostech jsem nikoho ze spolužáků neviděl, tedy až na jednoho v prváku na střední, ale po roce to vzdal. Také jsem ztratil chuť si budovat alespoň nějaké vztahy, neboť žiji s tím, že to vůbec nemá cenu, neboť odejdeme ze školy a už se takřka nebudeme vídat, takže k čemu si tvořit přátele, že? Takže ano, tohle kdybych mohl změnit, hned by se mi žilo šťastněji.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 29. července 2017 v 11:42 | Reagovat

Tvé zážitky z prvního ročníku mě moc mrzí, jsem introvert a měla jsem to v kolektivu s tím rebelováním podobné jako ty :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama